O nejvyšším biskupu, [1] Pánu Kristu, k němuž máme vzhlížet více než ke všem svatým

Nastal čas chudoby, zármutku, tísně, roztrhání, rozdělení a opuštění. To vše postihlo lid Boží, jenž nemá na zemi pastýře ani jiné učitele. [2] Je to lid osiřelý, plný strastí a křivd.

Pastýřů je mnoho, ale pastýř tu není. Pastýři pasou sami sebe, zatímco stádo dali na roztrhání veškeré divoké zvěři. [3] Bez ochrany a bez pomoci je postavili doprostřed smrtelných osidel. Stádo tak spěchá ze smrti do smrti; nemá strážce ani učitele Božích ustanovení, jimiž by si mohlo zachovat život.

Vždyť sami pastýři nemají Boží poznání, a proto nevědí, koho a jak pást. Milují svět, [4] spojili se s ním a pasou ho k jeho zabití, neboť zabití světa spočívá v jeho smrtelných bludech. Pastýři slepí v bludech, [5] podávají tyto bludy světu za záchranu, a proto se jimi stávají světu smrtí. Vždyť jsou lupiči, kteří zabíjejí takovou falešnou službou. Zabíjejí a vraždí svět sladkou smrtí, již nazývají spásou, pokáním, náboženstvím a službou Bohu. Lupič a zloděj to celé smrtelně otrávil, aby svět zabil a zahubil právě tím, v čem se svět domnívá, že nalézá záchranu. Je to lupič, který nevešel mezi ovce dveřmi [6] a má v nenávisti maličké Kristovo stádo. [7]

Kristovými slovy mluví pro lupiče, [8] ale pohotově jimi podněcují hněv proti maličkým Kristova stáda. Lupič proti nim stále úporně sbírá žaloby, aby je mohl křivě obvinit z kacířství a vzbudit proti nim nenávist lidí jednajících v nepravosti. Ti, kdo se drží Krista a jeho pravdy, jsou proto ze všech nejvíce opuštění, jak o soužení této doby řekl Pán Ježíš svým učedníkům: „Všichni vás budou nenávidět kvůli mému jménu.“ [9]

A takovým, pro Kristovo jméno světem opuštěným, svatý Pavel k velikému utěšení oznamuje velekněze, Syna Božího, aby ve svém smutku nezahynuli, nýbrž aby k němu s důvěrou a velikou útěchou přistoupili – i když jimi falešní kněží pohrdají a vyhánějí je – a aby v tomto věrném biskupu a pastýři duší nalezli svou pravou a živou záchranu. Proto říká: „Když máme velikého biskupa, [10] který prošel nebesy – Pána Ježíše, Božího Syna –, držme se té naděje, kterou vyznáváme. Vždyť nemáme biskupa, který by nemohl mít slitování s našimi slabostmi, ale biskupa, jenž byl ve všem podobně zkoušen jako my, avšak bez hříchu. Přistupme tedy s důvěrou k trůnu jeho milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost k pomoci v čas potřeby.“ [11]

Dále říká: „Poněvadž zůstává navždy knězem, má tedy věčné kněžství, a proto může navždy zachránit ty, kteří se skrze něj přibližují k Bohu, neboť je stále živý, aby se za nás přimlouval. Vždyť je vhodné, abychom měli právě takového biskupa: svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyvýšeného nad nebesa.“ [12]

Taková veliká slova jsou útěchou tomu, komu mohou opravdu dojít k srdci. [13] Svatý Pavel je psal novým křesťanům, aby je utěšil tím velikým knězem, v němž spočívá plná záchrana všech lidí – těch, kteří jsou zachraňováni, i těch, kteří budou nakonec zachráněni – a to jeho mocí. Psal jim takové věci, protože je vedly k záchraně a k dobru; vždyť jim oznamoval útěchu a naději věčné záchrany skrze tohoto kněze, Pána Krista. [14]

Věrní kněží, služebníci Kristovi, prospívají druhým k záchraně pouze lidskou službou: svou prací, učením a příkladem přisluhují tomuto veleknězi, aby skrze jejich službu věrní, kteří v Krista uvěřili, mohli mít skutečnou účast na kněžství. Proto tito pozemští kněží nemají předkládat sebe jako plnost záchrany, ale ve všem mají pro záchranu vzhlížet k tomuto knězi, v němž „tělesně přebývá veškerá plnost božství“ [15] a „pod nebem není jiné jméno, v němž by byla dána lidem záchrana“, [16] než v Kristu Ježíši, našem Pánu, velikém biskupu a pastýři lidských duší. Proto se mají lidem představovat jen jako služební pomocníci [17] záchrany, kterou má sám Kristus ve své moci a kterou podle své vůle dává těm, kdo v něj věří a poddávají se mu.

Jestliže však dnešní kněží, ve světě povýšení, smýšlejí jinak a přisuzují si moc lidské záchrany – mnohé posvěcování, rozhřešování, odpouštění všech hříchů, zbavování trestů a udělování milostivých let, jimiž lidi ujišťují o záchraně –, pak tím okrádají Krista o plnou moc, kterou má od Otce, aby mohl dokonale zachránit všechny.

K čemu jsou ti bohatí kněží, kteří zavrhli Pána Ježíše spolu s jeho záchranou a brání mu, aby mohl působit svou záchranu v lidech jinak než podle jejich vůle? Stavějí se před něj a sami činí záchranu světu svou mocí a skrze svého lživého ducha, který je Pánu Kristu odporný. [18] A tak někteří lidé hledí na ty odpornosti kněží velikých i malých a z jejich tvrdého zacházení sami poznávají, že jim na záchraně lidí pramálo záleží.

Tito lidé uvěřili v Syna Božího a poznali plnou moc jeho kněžství, že může zcela zachránit. A tak, i kdyby na zemi neměli žádného věrného kněze, mohou být přesto zachráněni skrze moc velekněze, Pána Krista. [19] Varují se kněží svatokupeckých, opilých, chamtivých, smilných a podvodných, kteří shromažďují houfy a stavějí lid proti lidu v jeho nevinnosti tím, že některé obviňují z kacířství, aby druzí prolévali jejich krev.

Tyto kněze u kostelů nedrží nic jiného než nenasytná a nestydatá chamtivost, nevázané smilstvo a široké a tučné břicho, jež si hojně pasou z lidské roboty – a tak z Kristova utrpení. [20] Proto rozumný lid, který se varuje zlých kněží, má bedlivě rozpoznat, proč svatý Pavel hlásal věčné kněžství Kristovo a moc věrné záchrany v jeho kněžství – a to skrze přístup k trůnu jeho milosti [21] –, aby se v tom znovu zrodili a duchovně vyrostli, když dříve neznali ani neslyšeli nic jiného než to, čím byli klamáni.

Jestliže jim totiž kněží odejmou možnost mít o posvícení mše, zarmoutí se jako nemocné děti, protože se jim zruší hry. Proto takový nedůstojný lid nemůže nic znát o tomto veleknězi, Pánu Kristu, jen vyčmuchává svatokupce, s nimiž skrze svátosti duchovně smilní; [22] nejvíce je shání ke křtům a sňatkům. Jinak by ten zoufalý a slepý lid všechny kněze opustil, kdyby jej k nim ta nouze nepřinutila.

A tak se to ujalo mezi všemi lidmi, neboť jim byl po celá staletí nevěrně zamlčován Boží zákon a kvůli lživým báchorkám se zapomnělo na Kristovu pravdu. Planým tlacháním klamali lidi ochotné věřit lžím; o veleknězi ani o veškeré jeho chvále je však nikdy neučili, ačkoli se tomu mohli naučit: že jedině v něm spočívá záchrana pro ty, kdo se k němu s vírou přibližují.

Kdyby byl kněz věrným služebníkem Kristovým, měl by pokládat za svou práci to, aby lidu, jenž je o tom nevědomý, oznámil onoho velekněze, který jediný může zachránit, a aby jej tak před nimi chválil, aby k němu ve všem vzhlíželi a v něm založili veškerou naději své záchrany. [23] Ale jak jsem již řekl: zloděj a lupič, který nevešel mezi ovce dveřmi, toho není schopen ani ochoten. Mezi ovce přichází jen proto, aby kradl, vraždil a hubil; [24] takový užitek má lid z lupiče.

Z těchto rozumných slov plyne lidem naléhavé poučení, že každý věrný, který vkládá svou naději v Pána Krista, se má v takové osamělosti a opuštěnosti, jež postihla tento lid, dobře připravit a s celým srdcem a velikou touhou obrátit k Bohu.

A když už vnější pomoc i duchovní útěcha zhynuly kvůli hříchům lidí, mají veškerou svou pilnost obrátit k hledání pomoci a útěchy u samotného Boha [25] a s živou vírou přistoupit k tomu veleknězi, který podle moci života může zachránit člověka, jenž v něj věří, ať se nachází kdekoli – třeba i v žaláři nebo mezi nepřáteli. Neboť když ve své veliké nouzi visel na kříži [26] a obětoval se za nás Bohu, zachránil i lotra, který k pokání přišel pozdě a ve vší spravedlnosti pochybil. Neboť měl plnou moc biskupskou, aby onoho lotra úplně rozhřešil, odpustil mu všechny hříchy a ještě téhož dne jej s sebou přijal do ráje. [27]

Proto je nám vždy třeba tuto víru následovat, neboť bez prodlení můžeme nalézt Boží milost skrze zásluhy a přímluvu toho biskupa, jenž za nás stojí před Bohem. [28]

Proto je tato pravda, o níž se mluví, jako zapálený oheň, zjevně a veřejně přede všemi připravený, aby se každý, komu je zima, mohl ohřát a vždy u jeho tepla zůstávat. [29] Jedině líný člověk si jej nevšímá a nechce se k tomu ohni přiblížit – raději trpí zimou. [30]

Ti, kdo mají naději v Kristu, mají stále pamatovat, že nemohou být v ničem ochuzeni, obrátí-li se k tomuto biskupovi, který má moc v každou hodinu zachraňovat a na každém místě uzdravovat – i v nemoci. A pro tuto jeho dobrotu si mají vděčně připomínat jeho velikou lásku, a především to, že se kvůli nám ráčil stát chudým člověkem: pracovitým, bolest zakoušejícím, pohaněným a světem pohrdaným, snášejícím únavu i hlad až k smrti na krutém kříži, [31] kde s bolestí a pláčem zaplatil za nás dluh Bohu.

Oběť přinesl jen on sám v tom lidství, které přijal z panny, a v krvi, jež byla vylita z jeho těla, aby nás očistil od našich hříchů a tak nás smířil s Bohem. [32]

Na to mají myslet ti, kdo v něj doufají a chtějí v něm mít stále věrného kněze a biskupa svých duší. Neboť on je živý kámen, [33] lidmi zavržený, ale Bohem oslavený a poctěný: věřícím je ctí, nevěřícím však kamenem úrazu a skálou pohoršení, takže se o něj urážejí lidé odporující a zlé vůle, hroziví a lehkomyslní, i všichni, kdo jsou přivázáni k pozemským věcem a tělesným požitkům, jejichž duch nemůže spočinout, neboť chvátá a lační po zemi a majetcích.

Další vybrané myšlenky z Chelčického traktátů najdete v přehledu citátů Petra Chelčického.