Doslov

Chelčický svou řeč o antikristovi uzavírá u rozpoznávání ducha pravdy a ducha bludu. Antikrista nepředstavuje jen jako budoucí nepřátelskou postavu. Poznává ho podle jeho vztahu ke Kristu. Navenek může Krista vyznávat a vzdávat mu čest, ve skutečnosti však oslabuje jeho učení a přizpůsobuje je žádostem světa.

Slovo svět zde neoznačuje stvoření ani všechny lidi. Vyjadřuje způsob života založený na touze po bohatství, poctách, rozkoši a panování. Antikrist je „ze světa“, protože přijímá jeho hodnoty a mluví tak, aby se mu zalíbil. Dokáže k tomu využít Boha, Písmo, svátosti i příslib spasení. Svět ho poslouchá, protože od něj neslyší výzvu k proměně, ale potvrzení vlastních přání.

Chelčického ostrá slova míří především na duchovenstvo a církevní poměry jeho doby. Jeho kritika se však může vztahovat na každou podobu křesťanství, která používá Kristovo jméno k obhajobě majetku, moci, násilí nebo pohodlného života. Tento traktát proto nemá sloužit k označování druhých za antikristovy služebníky, ale k poctivému zkoumání vlastní víry.

Rozhodující není jen to, zda někdo mluví o Kristu, ale k čemu jeho slova vedou. Vedou k pravdě, lásce a následování Krista? Nebo člověka ujišťují, že může zůstat ve svých žádostech a přitom očekávat spasení? Duch bludu se obtížně rozpoznává, protože na sebe bere podobu pravdy a ctnosti. Proto je podle Chelčického schopnost rozlišovat velikou Boží milostí.