Doslov

Chelčického Řeč o rozlišování duchů na ochranu před klamem je především výzvou k bdělosti. Člověk podle něj nemá přijímat určité učení jen proto, že je předkládá uznávaná autorita, že se dovolává Písma nebo že vystupuje ve jménu Krista. Právě náboženský jazyk se může stát prostředkem klamu, pokud zakrývá jednání a postoje, které jsou s Kristovým učením v rozporu.

Rozlišovat duchy proto u Chelčického neznamená především rozpoznávat nějaké skryté nadpřirozené síly. Jde o schopnost posuzovat, jaký duch se projevuje v určitém učení, jednání a způsobu života. Měřítkem přitom není lidská učenost, společenské postavení ani církevní úřad, ale soulad s Kristem. Chelčický znovu a znovu upozorňuje na rozpor mezi hlášením se ke Kristu slovy a skutky, které se Kristovu učení protiví.

Právě zde míří jeho kritika nejostřeji na církevní poměry jeho doby. Odmítá náboženskou moc, která si nárokuje vládu nad lidským svědomím, vyžaduje slepou poslušnost a dokáže se spojovat se světskou mocí i násilím. Zvlášť závažné je pro něj to, že takové jednání může být ospravedlňováno biblickými výroky a vydáváno za službu Bohu. Člověk pak může být přesvědčen, že následuje Krista, a přitom se mu svým jednáním vzdaluje.

Traktát však není pouze kritikou těch, kdo druhé vedou. Stejnou odpovědnost klade i na ty, kdo se nechávají vést. Chelčický varuje před lehkověrností a před ochotou přijmout právě takové učení, které člověku vyhovuje. Klam podle něj získává svou moc nejen schopností těch, kdo jej šíří, ale také lidskou touhou slyšet to, co odpovídá vlastním zájmům a přáním. Rozlišování proto vyžaduje nejen pozornost vůči druhým, ale také poctivost vůči sobě samému.

V tomto ohledu přesahuje Chelčického text dobu svého vzniku. Otázka, jak rozeznat pravdu od přesvědčivě podané lži, neztratila svou naléhavost. Stejně aktuální zůstává i varování před autoritou, která žádá důvěru pouze na základě svého postavení, nebo před učením, které používá vznešená slova, ale jeho důsledky těmto slovům neodpovídají.

Chelčický tak staví čtenáře před náročný úkol: nepřenechat vlastní úsudek druhým, ale zkoumat, čemu věří a koho následuje. Jeho výzva „nevěřte každému duchu“ není pobídkou k nedůvěře ke všemu a ke všem. Je výzvou k rozlišování – k hledání takové pravdy, která obstojí nejen ve slovech, ale také ve skutcích.