Doslov

Pavlova výzva „pociťujte na sobě totéž, co Kristus Ježíš“ není v tomto výkladu chápána jako pouhá zbožná myšlenka, ale jako měřítko skutečného následování. Nestačí Krista vyznávat slovy; člověk se má jeho cestou také nechat proměňovat.

Zvlášť silný je důraz na „Kristovo umrtvení“. Tím se nemyslí pohrdání tělem ani odmítání života, ale zápas se zlými návyky a žádostmi, které člověka svazují: s pýchou, hněvem, závistí, leností, nenasytností i nečistotou srdce. Teprve tam, kde tyto věci ztrácejí svou moc, může v člověku růst jiný život – život čistoty, pokory, tichosti, lásky a vnitřní svobody.

Text může působit přísně, ale jeho přísnost vychází z vážnosti evangelia. Nechce čtenáře pouze napomenout, ale probudit. Ukazuje, že víra bez vnitřní proměny zůstává neúplná a že následování Krista není pohodlnou cestou bez zápasu.

Přesto je to cesta naděje. Kristovo umrtvení není koncem života, ale začátkem jeho proměny. I po staletích proto tento výklad klade naléhavou otázku: pozná se naše víra jen podle slov, nebo také podle života, který se začíná podobat Kristovým šlépějím?